15. února 2018
Od příjezdu na Lombok uběhly teprve 3 dny, přesto jsem už ale plná dojmů a nadšení. Vše začalo příletem do Denpasaru na Bali. V tu chvíli mi konečně začalo docházet, že opravdu někam letím (tou dobou už mě čekal jen poslední 45minutový let) a že se vážně bude něco dít. Do té doby to byl pouze takový jeden velký nereálný sen. Teplo, které mě uhodilo na letišti, mě ale spolehlivě probralo. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že pojedu jako dobrovolník vyučovat angličtinu. Na Lombok. Do Indonésie. A teď si tu sedím v pokojíčku pro učitele školy Sayang Ibu v Gunnung Sary a lámu si hlavu nad tím, co bych tak napsala do článku pro Školu v ráji, která sem na Lombok posílá dobrovolníky na výuku angličtiny ve zdejších školách.
Na Lombok jsem dorazila 12. února večer. Stmívá se tu brzy, takže jsem neviděla vůbec nic, jenom jsem cítila to teplo. Užívala jsem si ten rozdíl v počasí – po chladné Praze a zimním Frankfurtu. Na letišti mě vyzvedla kamarádka Míša, díky které tu teď jsem, organizátorka Andrea a náš domácí Banu. Poté, co jsem zmateně vylezla z letiště, jsem hledala nějakou známou tvář. Namísto toho jsem ale viděla jen samé místní lidi. Najednou se na mě Míša vyřítila, objala mě a já cítila, že bude všechno dobré. Ba možná nejlepší. Společně jsme jeli domů, kde jsme posedávali na verandě s kytarou a rýžovým vínem. Přijel také Put, který se zde stará o dobrovolníky. Byla jsem ze všeho zmatená, ale moc jsem si to užívala a tušila, že to bude skvělý měsíc.
Překvapilo mě tu naprosto všechno – to, jak všichni sedí na zemi v tureckém sedu (žádné židle ani stoly), jak se tu řídí (bláznivě, stylem „kdo víc troubí, ten víc jede“ – a to samozřejmě klidně pod vlivem alkoholu), jak se tu jí (no dobře, zatím jsem všude lžíci sehnala a nemusela do sebe ládovat rýži rukou), jak je tu výborné jídlo, jak je tu všechno levné, jak se tu lidé několikrát denně modlí, jak se tu rychle staví, jak to tu celkově funguje. Mohla bych pokračovat donekonečna.
Můj pobyt začal tím, že jsme se v úterý dopoledne s Míšou vydaly do ‚centra‘ Kuty a na pláž. (Bylo to pohádkově nádherné, ale hned první den jsem se spálila, takže v tuto chvíli vítám dva deštivé dny a modlím se, aby mě to už konečně přestalo pálit a nevypadala jako „lobster“.) Večer jsme se vydaly na západ slunce s ostatními a všichni jsme si moc užili výhledy z Pantai Seger.
Ve středu byl můj první den výuky v Kenaru a Kabulu. Školy jsou to opravdu chudé, lidé jsou zde rádi, že mají nějaké místnosti pro výuku, všude je prach a bláto. I přes to, že tu školství není na vysoké úrovni, děti jsou nadšené. Chtějí se učit, dychtí po informacích – a to je pro učitele něco naprosto úžasného. Po zkušenostech z anglických letních táborů jsem příjemně překvapena tím, jak se tu o nás lidé zajímají a chtějí, abychom je něco naučili. Je to skvělé. Na druhou stranu ale zdejším dětem není poskytnuto příliš mnoho možností, díky kterým by se jim dostalo kvalitní výuky. Vše tu je takové volné a bez řádu či plánu.
Dnes jsme se vypravily do Mataramu, do menší školy Sayang Ibu, která je naprosto odlišná od ostatních škol. Platí se zde vysoké školné a studují tu děti buď bohaté, nebo extrémně nadané, které jsou sponzorované například občanským sdružením Škola v ráji. Cesta sem byla příšerná, protože hrozně moc pršelo a foukalo. Deště jsou tu jiné než u nás – jsou silnější a o dost nepříjemnější. I přes šílený déšť, který jsme schytaly po cestě, rozhodně stála za to – je skvělé vidět, že i na Lomboku může být škola na úrovni a že se alespoň někde (ačkoli se jedná o školu elitní) se zde předávají informace na vyšší úrovni a za nějakým účelem. Navštívily jsme zde hodinu anglického čtení, výuku školního orchestru (nikdy by mě nenapadlo, že si na Lomboku zahraju na violoncello) a teď nás čeká vaření tradičního českého jídla. S Míšou jsme zvolily bramborový salát, ale protože se nám nechtělo kostit, čistit a obalovat kapra, bude to trošku inovovaný bramborový salát s krevetami. Opravdu doufáme, že to bude jedlé, ale hlavně chceme zapojit děti a učitelky do přípravy a udělat z toho něco pro ně zajímavého. Zítra nás tu čeká ještě jedna hodina a pak se opět vypravíme na víkend zpět do Kuty.
Můj velký dík za tuto zkušenost patří především mým rodičům a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, která mě v tomto dobrodružství podpořila účelovým stipendiem. Bez toho bych si takovou cestu totiž rozhodně dovolit nemohla.
S pozdravem a přáním nádherného dne,
Tereza
Moje cesta životem 